OPETH - The Last Will And Testament
Ja mám pocit, že Švédi sa vrátili až niekam k "Deliverance" a skutočne som nečakal, že ma to bude baviť až takto. Prvé vypočutia prinášajú zvedavosť a radosť; rastie to!
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Hurá! Konečně nám norský vichr z hor přináší poselství různé od těch, které káží pomalovaní onýtovaní pánové vyznávající černý kov. Seveřané INSENSE přicházejí s barevnou koláží, která v sobě nese odkaz na kořeny zapuštěné v thrash-deathové zemině, pevný a houževnatý stvol, jenž trčí nad zemí je však poznamenán aktuálními povětrnostními podmínkami. Silné melodie koketující s neometalem, metalcoreová údernost, ale i muzikantská hravost a hledání vlastních cest – to jsou hlavní faktory, díky nimž dokáže „The Silent Epidemic“ na ploše tří čtvrtin hodiny rozvířit pestrou paletu tvrděkytarových žánrů.
Hned první skladba s plynule gradujícím počátkem obsahuje všechny ingredience, které jsou pro současnou tvorbu INSENSE typické: thrashové riffování, u něhož si velmi dobře dokáži představit, jak úspěšně funguje při živé produkci, emotivní fragmenty čpící post-hardcoreovým feelingem, srdcervoucí melodické vokály s hitovými ambicemi, táhlé a hutné náladové kytarové stěny i sekanice, které nepatří do rodiny laciných, i když pro vyznavače rytmické matematiky budou zřejmě stále příliš symetrické. Dá se však říci, že technicky zajímavých pasáží nabízejí vyslanci norského hlavního města na svém třetím albovém zářezu vcelku dosti. Nádavkem se sluší dodat, že oproti kapelám, které se utápí v přetechnizovaných aranžích, jež velmi často postrádají jakýkoliv cit, prokazují INSENSE talent uchopit žánr přístupně pro širší okruh posluchačstva, aniž by z tohoto kroku vyzařovaly jakékoliv ústupky či podbízivost. Srovnávání s MESHUGGAH, NEUROISIS nebo THE DILLINGER ESCAPE PLAN, které je možno vystopovat v některých zahraničních tiskovinách, se mi však zdá ale přeci jen celkem nadsazené. INSENSE jsou výtečně zaranžovaným tvrdě metalovým crossoverem, který se zlehka dotýká opravdu velké množiny objektů, bere si z nich to lepší a tvoří tak vyváženou homogenní směs s vlastním rukopisem, nic více, nic méně. Kdyby naše škála umožňovala čtvrtbody, dám 7,75.
Výtečně zaranžovaný tvrdý metal-crossover, který se zlehka dotýká opravdu velké množiny objektů.
7,5 / 10
Tommy Hjelm
- kytara, vokály
Martin Rygge
- kytara, vokály
Ola S. Hana
- basa, vokály
Truls Haugen
- bicí
1. Welcome Whore
2. Deeper Nail
3. The Erosion of Oslo
4. Yearning
5. Skinned of Pride
6. The Worst is Yet to Come
7. 175.000
8. A Silent Epidemic
9. The Pendulum Knife
10. Time Wounds all Heals
The Silent Epidemic (2007)
Soothing Torture (2005)
Insense (2002)
Vydáno: 2007
Vydavatel: Black Balloon Records / Candlelight Records
Stopáž: 47:13
Produkce: Tommy Hjelm / Martin Rygge
-bez slovního hodnocení-
Ja mám pocit, že Švédi sa vrátili až niekam k "Deliverance" a skutočne som nečakal, že ma to bude baviť až takto. Prvé vypočutia prinášajú zvedavosť a radosť; rastie to!
Aktuální EP ukazuje dvě tváře současně. Zprvu klasický symfonický patos, pak ovšem skladby „200 Years“ a „Live The Tale“, které se bez sborových refrénů obejdou, a hned je to o třídu lepší. Tudy vede cesta z tvůrčí smyčky a bezradnosti posledních alb.
Je to úplne posledný album THE CURE? Dôstojnejší odchod si neviem predstaviť. Spočiatku nenápadný album si ma postupne omotal melancholickou atmosférou. Hustý oblak hmly, z ktorej sa mi nechce hľadať cestu von. ,,Disintegration" pre toto desaťročie.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.